Kdyby měl Blaze Bayley o nějaký ten centimetr výšky méně, klidně bych ho mohl nazvat „malým velkým mužem heavy metalu“. Protože však anglický zpěvák narostl, jak narostl, musím si vystačit bez tohoto podobenství a spolehnout se na to, že Blaze je prostě nepřehlédnutelný. Charismatický, neúnavný bojovník s životními nástrahami, který jim navzdory kolem sebe nepřestává šířit ohromně nakažlivé a pozitivní fluidum, přetavené do pravé heavy metalové formy. To přesně je Blaze Bayley.

„My Name Is Blaze Bayley, This Is BLAZE BAYLEY Band And We Are Metal,“ pravil majitel výstavního barytonu po skromném příchodu na pódium a bez jakýchkoliv dalších vytáček se okamžitě plně ponořil do koncertního procesu. Kdo hádal, že vystoupení jeho kapely nemůže otevřít nic jiného než monstrózní sekanice „The Man Who Would Not Die“, mohl si odškrtnout první povedený tip. Geniální titul aktuálního alba v rychlém sledu a přesně dle pořadí z bookletu vystřídaly „Blackmailer“ a „Smile Back At Death“, po nichž bylo už více než zřejmé, že tohle bude koncert jaksepatří. S maximálním nasazením, bez velkých keců, póz a sólových onanií (a že zrovna Blazeovi jsem byl připraven je odpustit), s hráčským obsazením, k němuž si předák Bayley může jen pogratulovat. Vedle absolutně spolehlivých rytmických motorů Larryho Patersona za bicími a Davida Bermudeze u baskytary bodovali i oba kytaristé, tedy druhý z exotických bratrů Bermudezových Nico a Jay Walsh, jimž zejména četná melodická přibarvení, zdvojení a sóla přinášela spoustu příležitostí k vyniknutí. A to samozřejmě nemluvím o povinných bonusech z dílny IRON MAIDEN („The Clansman“, „Lord Of The Flies“, „Futureal“ a „Man On The Edge“), jejichž provedení bylo rovněž bezchybné a zatraceně přesvědčivé. Věčná škoda, že nepřítomný kolega – specialista Louža a jeho šestý smysl zde nemohou má slova potvrdit. Jinak se Blaze samozřejmě věnoval své dnes již bohaté sólové kariéře, kterou tvořil široký záběr těch nejvýstavnějších věcí typu „Kill And Destroy“, „Tenth Dimension“, „Stare At The Sun“, „Leap Of Faith“, „Ten Seconds“, „Ghost In The Machine“, „Samurai“, „Voices From The Past“ a singlové „Robot“, která celou tu výtečnou a výjimečnou podívanou ukončila do slova a do písmene tím nejlepším způsobem. Sympaťák Blaze, celý koncert burcující početné publikum jako kdyby byl někde na stadiónu a ne „jen“ na Chmelnici, pak celou svou kapelu rozpustil mezi přítomné a sám usedl k autogramiádě a focení, u kterého vydržel poctivě, až dokud neuspokojil posledního zájemce. Na to, že pražská zastávka „The Tour That Will Not Die“ byla skutečně pouze jednou z mnoha (a ještě k tomu velmi těsně na sebe navazujících), to byl opravdu pozoruhodný a špičkový výkon – včetně toho Blazeova pěveckého, ale to snad už ani nemusím doplňovat.

Nebyli jsme ochuzeni ani o předkapely, samozřejmě, ale nemám pocit, že bych k nim ve světle představení Bayleyho bandu měl ještě něco zásadního dodávat. Tradičně spolehlivá SALAMANDRA krom poslední dobou již osvědčeného a známého „předehrávkového“ playlistu („Orion“, „Legacy Of The Heroes“ a další) předvedla jen nachlazeného zpěváka Ivana Borovského a druhý, dovezený předskokan MOTHERSTONE se svým do všemožných klišé zauzlovaným emo-core-metalem (o jedné kytaře navrch) nestál navíc ani za řeč. Zahrát si před Blazem Bayleym a spol. v jejich současné formě ovšem musel být pro obě skupiny (v případě MOTHERSTONE lhostejno, zda jedou s hlavní hvězdou celé turné společně) určitě výjimečný počinek, stejně tak jako samotná účast pro přítomné publikum. Zdá se totiž, že Blaze Bayley neomylně stoupá ke svému sólovému vrcholu, a v takových chvílích se zkrátka vyplácí být osobně u toho.